Štěně jako adrenalin

     Je mnoho dobrých důvodů, proč si pořídit psa. Kromě těch veskrze praktických, jako je strážení firemního nebo soukromého majetku a obrana členů rodiny, pasení nebo ochrana ovcí a dalších hospodářských zvířat, pomoc při lovu nebo dohledání zvěře, navedení po pachových stopách atd., přes sportovní vyžití městských aktivních obyvatel až po psychosociální důvody, kdy si psa pořizuje někdo, kdo trpí nedostatkem lidské sounáležitosti, atd., atd.    

     Ale i člověku, který se necítí být bezprostředně ohrožen, neloví, nehledá kontraband a ani není sociálně deprivován, může pes přinést mnoho radosti a hlavně vzruchu do jinak relativně nudného života. Adrenalin!

     Koupila jsem si neuvěřitelně drahé boty, nejdražší v mém životě. Na výstavy, jak jinak, na předvádění v kruhu. Boty mi dobře sedí na noze, nekloužou a nevrklá se mi v nich noha. Jinak je moc nenosím, abych je ušetřila. Balím si v předvečer výstavy věci do zavazadla a boty jsou přichystané hned vedle. Jdu si ještě ověřit, v kolik končí přejímka, a když se vracím, vidím jen jednu botu! Běžím po zahradě, volám na psa a preventivně vyhrožuji. Opovaž se ji rozkousat, Princi! Kdo jiný by to taky mohl být. Když najdu botu na cestě k vratům a vidím, že je vcelku a jen trochu oslintaná, oddechnu si. Vzápětí se vynořuje Princ a má naprosto nevinný výraz. Mám chuť mu (měkkou) botku omlátit o hlavu, ale podle zásad výchovy psů to neudělám a jsem přesvědčená, že to dobře ví.

     Máme totiž momentálně štěňata. Princ žárlí a tímhle způsobem na sebe upozorňuje. Je to takové pobídnutí – paničko, víc si mě všímej! Byl jsem doteď tvůj mazánek! Chci být dál tvůj mazánek!

     Někdy mi připadá, že naše pětitýdenní štěňata jsou vyspělejší anebo spíš drzejší než tento náš něco málo přes rok starý pes v duch hesla – v jednotě je síla. Už jsme taky viděli, jak se jedno štěně položilo před něj na záda a ukázalo břicho jako návnadu, a jak se k němu Princ sklonil, aby zjistil, co to má zase být, další dvě štěňata k němu přiběhla z obou stran a začala ho kousat do uší. Nešťastně a nechápavě naříkal a utíkal od těch malých upírků pryč. A přitom on má s nimi největší trpělivost – jejich vlastní matka už dávno spí někde jinde a přibíhá, jen když některé štěně ječí víc než normálně.

     Malá štěňátka jsou naším nevyčerpatelným zdrojem adrenalinu. Situace o rok později. Sedím u stolu a u nohou mi leží skoro dospělý pes Evian. Princův tříměsíční synek Faust přichází ze zahrady, dojde k Evianovi, ten na něj ostře štěkne, aby mu dal pokoj. Faust v klidu vycouvá, obejde Eviana a lehne si o kus dál za jeho záď. Vtom začne srdceryvně naříkat – já jsem chudák, jsem hrozný chudák, takhle hnusně se ke mně chovají! Přitom se pomalu posouvá k zádi Eviana. Celou dobu naříká a naříká, i když se mu nic neděje. Když se namáčkne na Eviana, ten rezignovaně vstane a jde si lehnout někam jinam. Faust se spokojeně rozvalí na jeho místě.

     Začali jsme Faustovi říkat Potěmkin. Řve, když k tomu nemá žádný důvod. A mlčí, když by si mohl stěžovat, třeba když do něj kopnu, protože nevím, že se mi nastěhoval pod židli.

     Když se vám bude zdát, že váš život plyne tak nějak nudně a monotónně, pořiďte si štěně. Než je vychováte do stádia rozumného, vychovaného a vypočitatelného tvora, uplyne doba velkých zážitků a dobrodružství. A jakmile se vám to podaří a váš pes se stane spolehlivou součástí vaší rodiny, začne se vám po těch raných zážitcích stýskat a budete uvažovat o novém štěněti. Věřte!