O čem se nemluví

     Je spousta věcí kolem chovu/držení psů, o kterých se moc nemluví. Dílem proto, že to pejskaři považují za takovou samozřejmost, že není třeba to rozebírat, dílem proto, že tyto informace u nepejskařů vyvolávají ještě větší nepochopení a averzi, která je už tak dost velká.

Čistota

     Pořídíte-li si do bytu psa, už nikdy nebudete mít doma tak čisto jako předtím. Dospělý člověk je víceméně čistotný - a pes zrovna tak. Ale mláďata je tomu třeba naučit a nelze očekávat, že hned prvním dnem po příchodu k vám domů štěně dokáže vydržet bez vykonání potřeby 8 – 10 hodin (vy ano?). Fyziologicky to prostě není pro štěňátka možné a je třeba připravit jim podmínky pro to, abyste to spolu s nimi nějaký čas zvládli (jinými slovy – buď budete venčit častěji, nebo je budete nechávat doma na takovém místě, které snadno uklidíte – tedy dlažba, linoleum). Existují enzymatické přípravky, které eliminují pach, přidávají se do vody na vytírání podlahy nebo do pračky, a nebo se jimi dá vystříkat zasažené místo.

     Když úspěšně přečkáte štěněcí období a užijete si dospělý věk vašeho psa, pak dalším zatěžkávacím obdobím je stárnutí. Velmi starý pes pravděpodobně začne mít problémy s udržením moči. Venku to nevadí, ale je-li pes chován v bytě, je to jiné. Přicházím domů a můj do té doby naprosto čistotný pes má břicho mokré a místnost čpí močí. Vítá se se mnou a asi ani neví o tom, že mu přitom odtéká moč a vytváří loužičku na podlaze… Dokud nebude trpět bolestmi, dokud se bude radovat ze života, dokud se bude schopen normálně najíst, obejít svoji trasu na vycházce, nebudu ho přeci nechat utrácet jen proto, že neudrží moč a že to momentálně u nás smrdí, až hrůza.

     Kromě toho se i dospělému psovi může stát, že dostane trávicí potíže. Dáte mu hodně mastné zbytky od večeře a má průjem. Přežere se kostí a má zácpu. Nebo může chytit nějakou střevní chřipku. Psi také mnohem častěji a snadněji než lidé zvracejí. A nebo mohou nastydnout, a proto mít potřebu častěji se venčit.

     Kromě toho mají psi svůj specifický pach. Chrtí pach je mizivý, domnívám se, že pach domácnosti s chrtem je srovnatelný s pachem domácnosti bez psů, ovšem pokud se nejedná o situaci popsanou výše – štěně, velmi starý pes, pes s trávicími potížemi.

   A pak jsou tu chlupy. Po příchodu psa se stanou součástí vaší domácnosti jeho chlupy, i když se tomu budete bránit ze všech sil. Když jsem měla v oblékání své „černé období“ a k tomu zlatobílého psa, trávila jsem čas čekání na autobus vytahováním jeho světlých chlupů z mého černého svetru a doufala jsem, že stihnu vytahat většinu chlupů před příchodem do práce, abych nebyla pro ostudu. Postupně jsem došla k dvěma praktickým poznatkům – nejlépe je oblékat se do podobné barvy, jakou má můj pes (ideálně melír – máte-li psy různých barev). Totéž platí pro koberce. Dále základní zásada – do pračky oddělovat oblečení do práce od oblečení na doma a od textilií, které přicházejí do kontaktu se psy (deky, povlaky na pelíšky). Chlupy totiž mají tendenci setrvávat. Dnes, když mám sušičku, můžu říct, že sušička je ten nejleší prostředek proti chlupům. 

     A nakonec to prozaické – psi nanesou domů víc špíny. Vy se přezujete, ale psi se nepřezují, a pokud nebudete všechny psy po každém příchodu do bytu sprchovat, nebo jim alespoň otírat tlapky a břicho mokrým hadrem, nanesou do bytu víc špíny, než kdokoli jiný.

     Výsledek – přestože každý majitel psa uklízí víc, než jeho spoluobčan-nepejskař, už nikdy nebude mít doma tak čisto, jako měl předtím, než si tam přivedl psa.

Zařízení domácnosti a zahrady

     Po příchodu štěňátka se budete muset rozloučit s řadou věcí, které jste do té doby považovali za samozřejmou součást vašeho života. Štěně vás naučí všechny malé předměty důsledně uklízet – co neuklidíte, po návratu domů budete smetat na lopatku a vyhazovat do popelnice. Větší předměty pak čeká poměrně častá obměna v důsledku ohryzání. Časem zjistíte, že k předmětům není třeba nabýt osobního vztahu (od toho máte přece svého psa) a že je nejlépe se nad vlastnictví předmětů povznést. Z tohoto důvodu je dobré pořizovat věci jen nezbytně nutné a navíc jen ty nejlevnější.

     Jsou štěňátka vzorňáčci, která skoro nic nezničí, a jsou štěňátka, jejichž majitelé se při vhodné příležitosti vysloveně chlubí, co všechno dokázala zničit (je to totiž tak hrozné, že jim ani nic jiného nezbývá). Ale i u naprosto průměrného štěněte počítejte s tím, že i při největší ostražitosti za dobu od jeho příchodu k vám domů až do jeho dospělosti zničí přinejmenším: několik knih a časopisů (nejlépe půjčených), aspoň jednu koženou kabelku nebo kozačky (nedej bože patřící návštěvě), přepychový pelíšek, na který se složila celá rodina milému pejskovi k Vánocům nebo k jeho prvním narozeninám, atd. U aktivnějších pejsků pak zjistíte, že mu můžete denně dodávat čerstvé kosti, „bůvolí“ kosti, pískací nebo jiné hračky, je to úplně jedno. Pejsek se vyřádí s dodanými předměty a jakmile ho necháte svému osudu, půjde a „potrestá jakoukoli nepozornost“, jak říká můj manžel. U některých psů to může jít až tak daleko, že se člověk při návratu domů diví, jak to mohl přežít (opakovaně překousané šňůry od televize a od rychlovarné konvice, zapojené do zásuvky, sada nožů s okousanými rukojeťmi, apod.)

     Totéž na zahradě. Od jisté doby prohlížím obrázky v časopisech o zahradničení se slovy – tam nemají psa, tam také nemají psa… Pokud vaše zahrada nemá výměru jeden hektar na psa, musíte se smířit s tím, že nebude jako ze žurnálu. Kolem plotu budou vyběhané pěšinky (na mé první zahradě s písčitým podložím se můj afgán dokázal „proběhat“ do 30cm hloubky – pak jsem začala pokládat na dno pěšinky suť a kameny), jehličnaté stromky budou zrezlé do jednoho metru od moče psů a v pečlivě obhospodařovaném trávníku budou kolečka vypálená od moči fen. Tlamičkou společnou a nerozdílnou mladých psů i fen pak budou ohroženy především růže, protože z jakéhosi důvodu mají štěňátka, mladí psi a občas i psi dospělí potřebu okusovat růže níž a níž až ke kořenům… až do nicoty… Nechápu, co je k tomu vede, člověk by řekl, že je trny odradí – ale to se neděje. Pysky ohrnuté vzhůru, aby se nepopíchali, koušou níž a níž…

     Kdysi jsem se domnívala, že stačí zavřít psa, aby se nedíval, kde aktuálně hrabu, sázím, prostě aby neměl potřebu to po mně dodělat. Zasázené cibulky jsem překrývala sadou kamenů, která měla psa odradit od toho, aby území přeryl a cibulky nalezl. Dneska je mi jasné, že když pes chce, kameny odnosí, jámu vykope, trvalky zadkem vyvrtí, keře zkrátí až k zemi a jejich kořeny vytrhá…

     Utahat pejska procházkami a novými zážitky sice výrazně pomůže (nudící se a nevyběhaný pes udělá mnohem víc škod), ale na 100% to stejně nebude.

     Někteří psi k tomu dokáží otevírat dveře mezi místnostmi, stejně jako dveře skříní a ledničky. Toto berte vážně, opravdu se to může stát. U nás umí otevírat dveře, a to i proti sobě, jeden kocour (nechci jmenovat, ale je to Buggsy) – on jen získá volnost, ale štěňatům otevře prostory se spoustou dalších předmětů k prozkoumání, tj. ke zničení. Tady pomůže přemontovat kliku na dveřích na výšku, nebo ji vyměnit za kouli, a nebo prostě zamykat. U skříněk a u ledničky je to složitější - snad jedině odstěhovat je z místnosti, kde je pes v době vaší nepřítomnosti zavřený, nebo před ně postavit nějakou překážku, svázat úchytky… nutno zapojit fantazii a zkoušet, co psovi odolá.       

     Budiž vám útěchou, že téměř všichni psi toho zhruba kolem dvou let věku nechají. Do té doby to musíte nějak vydržet.

Venčení, procházky

     Je mi jasné, že mnoho lidí na to bude mít jiný názor, ale tvrdím, že psi se mají lépe v bytě než v domě se zahradou. A také, že se mají lépe ve městě než na venkově. Samozřejmě jen u toho, kdo se o ně dobře stará.

     Mít psa v bytě je pro zodpovědného majitele velká řehole. Když jsme bydleli v bytě v paneláku, chodili jsme se psy 4 -5x denně na vycházky – to je hrozný eufemismus pro situaci, kdy do vás v sobotu a v neděli ráno strká studený čumáček, vytahuje vás z teplé postele, abyste se rozespalí a nedbale oblečení potáceli kolem sídliště. Podobně po příchodu z práce, navečer a na noc. Aspoň jedna z těch vycházek byla hodně dlouhá, do míst, kde jsme mohli psy pustit vyběhat na volno. Celkově nám vycházky zabraly 3,5 – 4 hodiny denně, v sobotu a v neděli víc. Psi byli spokojení, my často zničení a unavení. Potěší, jsou-li na venčení psů dva lidé, prostřídají se. 

     Když jsem se stěhovala do domku na vesnici, všichni mi říkali – co vaši pejskové, ti jsou určitě rádi, že mají zahradu? Po pravdě řečeno, nebyli. Stáli celé hodiny za vraty a toužebně vyhlíželi, kdy se půjde ven. Já jsem byla ráda – ráno otevřu dveře a pustím psy na zahradu, totéž kdykoli přes den. Zpočátku jsem se snažila brát je denně na vycházku, ale často jsem hřešila na to, že mohou běhat po zahradě a že to tak nezbytně nutně nepotřebují. Myslím, že se jim po dobách v paneláku velmi stýskalo. Kolem naší vesnice jsou jen pole (se zajíci, se srnkami a s myslivci) a silnice (s auty), tedy místa pro běhání psů na volno velmi nebezpečná, proto byl konec s jejich dováděním na volno a s honičkami se spřátelenými psy v rumištích na kraji sídliště.

     Dobře se rozmyslete, než si pořídíte psa do bytu. Dá se to zvládnout – vždyť určitě kolem sebe vidíte spoustu lidí se psy, kteří v bytech ve městech bydlí. Ale dřív, než se sami do toho pustíte, zeptejte se sousedů, jak často a na jak dlouho se svými psy chodí ven. Zeptejte se hlavně majitelů velkých plemen a plemen temperamentních – malý nebo letorou klidný pes se spokojí s procházkou kolem domu, ale velký a aktivní pes bude potřebovat mnohem víc. Stejně tak pes mladý, plný elánu a energie – jeho potřeby jsou mnohem větší než potřeby dospělého psa. A také si uvědomte, že se psem budete muset ven za doslova každého počasí. A pokud žijete sami, také s chřipkou nebo s vymknutým kotníkem.

     Opravdu to není snadné.

 Vaše nepřítomnost doma

     Ode dne, kdy si přivedete štěně domů, se stanete na něm závislým. Při všem, do čeho se budete chtít pustit, budete uvažovat – vrátím se včas domů? Vrátím se včas domů, abych psa vyvenčil/aby se mi pes doma nevyčůral/aby se spolehlivě čistotný pes netrápil příliš dlouhou dobu, kdy nemohl ven? Chci jet na velký nákup/na návštěvu/do kina/do divadla/na koncert a tolik by se mi hodilo vyrazit rovnou z práce, když v práci musím být skoro do večera a akce se odehrává deset minut odtamtud, na rozdíl od hodinu vzdáleného domova? Zapomeňte. Buď pojedete předtím domů psa důkladně vyvenčit a budete doufat, že pes nebude celý večer oblažovat sousedy svými stížnostmi, že nejste s ním a místo toho trajdáte bůhvíkde (a nešťastný pes dokáže úžasné věci – od nepřetržitého štěkání přes procítěné kvílení a vytí až po zcela pragmatickou devastaci vašeho obydlí ze stesku), a nebo po zralé úvaze akci oželíte.

     Totéž dovolené. Větší a spolu držící rodina si zvířecí mazlíčky o dovolené navzájem pohlídá, ale osaměle žijící lidé, pro něž je pes nejbližším přítelem, budou mít podstatný problém. Uvažujte o tom, než si pejska pořídíte. Můžete vzít psa na dovolenou s sebou, můžete ho dát do psího hotelu, můžete požádat souseda, aby za psem zašel a nejen ho nakrmil, ale i chvíli s ním pobyl, aby tolik nestrádal, možná se vám poštěstí najít někoho, u koho psa po dobu vaší dovolené necháte… Každý pes snáší delší nepřítomnost svého majitele jinak a ne každý majitel má štěstí na psům nakloněné přátele, rodinu, sousedy.

     Nepočítejte moc s tím, že by vám pejska o vaší dovolené byl ochoten hlídat jeho chovatel. Ten má obvykle doma množství psů na samé hranici únosnosti a sám řeší, jak zajistit starost o ně, když chce vyjet na výstavy. Historkou o dovolené ho moc neobměkčíte, protože sám pravděpodobně musel na dovolené zapomenout, když se pustil do chovu – právě proto, že nemá, jak zajistit péči o své psy po dobu své nepřítomnosti, a také z finančních důvodů.

Výchova, přivolání

     K výchově štěněte se můžete dočíst mnoho rad, návodů a metodik, ale nic z toho vás nepřipraví na to, co se psem skutečně zažijete. Pořídíte-li si štěně tak velkého, silného a rychlého plemene s vlastní logikou a uvažováním, jako je barzoj, máte postaráno o zábavu na dlouhou dobu.

     Rozhlédněte se po svém okolí a popřemýšlejte. Co s vámi udělá, když se proti vám řítí králičí jezevčík, zuřivě vrčící a štěkající, zatímco jeho majitel se ho snaží dohnat a sotva popadá dech? Shovívavě se vyhýbáte útokům maličkého pejska a velkoryse odmítáte upřímné omluvy jeho majitele. Něco jiného je, když se proti někomu, kdo má strach ze psů, rozběhne 30-40 kg zvíře a jeho majitel volá: je to štěně, chce si jen hrát! Nebo když váš pes běží plnou rychlostí za pudlíčkem, který v panické hrůze prchá pořád pryč. Chce si jen hrát, vysvětlujete majiteli pudlíka v marné snaze oba psy dostihnout, ale pána v tu chvíli spíš zajímá to, že jeho pejsek přeběhnul přes hlavní silnici plnou aut a mizí neznámo kam. Jednou, dvakrát se z toho vykecáte, ale pak se z vás stane nežádoucí osoba a budete si muset hledat jiné prostory, kde necháte svého mladého psa proběhnout.

     Nemůžete čekat, že mladičký barzoj bude na slovo poslouchat, i když to tak v prvních měsících skoro vypadalo. Přivolání je u chrtů to nejtěžší. I dospělý pes nebude mít pravděpodobně 100% přivolání, a to právě v těch chvílích, kdy to nejvíc potřebujete – něco ho zaujalo, chce se seznámit, pomazlit, zazávodit si, zalovit. Majitel barzoje s ním sice nemusí rezignovat na vycházky na volno, ale bude muset vyhledávat spíš opuštěná místa, kde ho nechá proběhnout, hodiny, kdy snad nikoho jiného nepotká, bude muset mít oči na stopkách, aby si všiml všeho, co může jeho psa zaujmout dřív než jeho, aby ho v klidu přivolal a připnul na vodítko. A i při všech těchto opatřeních prožije pravděpodobně období tak mezi 9 měsíci a 2 – 2,5 lety psa, kdy si ho pro klid svůj a pro klid svých spoluobčanů netroufne pustit jinde než na oploceném pozemku. Protože po období rozverného a nespoutaného dětství přijde puberta a bude to ještě horší…

     Tuhle informaci jsem neměla, když jsem si pořídila svého prvního psa – afgána. Byly mu dva roky a já jsem si říkala – a takhle to bude už pořád? Jak tohle můžu vydržet dalších deset let? Z vycházek jsem se vracela naprosto vyčerpaná a demoralizovaná. A pak se stal zázrak. Ze dne na den začal pes dělat to, co jsem po něm marně celou tu dobu předtím chtěla, a dělal to až do své smrti v necelých čtrnácti letech. Neříkám, že to bylo vždycky snadné, ale základy měl a dobré. V místech silného provozu jsem ho měla na vodítku, ale převážně chodil na volno. Dokázal na povel zastavit na kraji chodníku, abych ho převedla přes frekventovanou silnici. Důstojně odolal provokování jiného psa, aniž by mu to vracel. Na konci procházky nezačal běhat jako dřív jako šílený, aby si to ještě užil, ale počkal na místě, kde jsem ho vždy přivolávala, a nechal se způsobně připnout na vodítko. Od té doby vyhlížím u každého dalšího psa tento bod zlomu a těším se na to jak malá. Je krásné, ale i velmi náročné, mít chrtí štěňátko. A je krásné sklízet plody v podobě vychovaného dospělého chrta.

Peníze

      A nakonec ty hnusné odporné peníze („last but not least“, tedy nakonec, ale ne v poslední řadě, jak hezky říkají naši anglicky mluvící přátelé). Je třeba si přiznat, že držení psa je docela drahé. Záleží samozřejmě na tom, co jsme ochotni svému psovi poskytnout, ale pokud pominu extrémy (nejlevnější konzerva ze supermarketu naředěná těstovinami, „aby to nebylo tak drahé“, versus obojky vykládané drahokamy a oblečky od předních světových návrhářů), stejně se kvůli našemu pejskovi prohne peněženka. Zdá-li se vám, že první varianta je nonsens, pak vězte, že špatná péče o psa se pravděpodobně projeví v jeho zdravotním stavu a v délce života. Některé náklady jsou stejné bez ohledu na velikost psa (poplatek za psy), ale většina je v přímé úměře k jeho velikosti (hlavně krmení). U velkého psa počítejte s tím, že jeho finanční náročnost je docela dobře srovnatelná s člověkem. Berte to tak, že pořízením psa velkého plemene se vaše rodina rozšiřuje o dalšího člena, na kterého musíte vydělat, kterého musíte uživit. Po základním vybavení domácnosti s příchodem prvního psa (obojek, vodítko, miska na krmení a na vodu, pelíšek, kartáč, případně bouda, dílčí nebo celkové oplocení zahrady, apod.) se zdají být další výdaje  fixní – krmení, očkování a odčervování, poplatek za psy. Jenže je nutné počítat i s tím, že nebude všechno probíhat ideálně a pes bude potřebovat léčení či dokonce operaci – budete schopni do konce jeho života hradit jeho léky a nebo nárazově zaplatit za operaci stejně a nebo i víc, než kolik vás stál jako štěně?

     A dál - pokud se budete chtít se svým psem aktivně účastnit tréninků, soutěží a výstav, peníze potečou proudem (startovné, výstavní poplatek, doprava, speciální vybavení apod.). A totéž, když se rozhodnete založit chovnou stanici a mít vlastní štěňata…

     Co říci na závěr? Přece – nikdo vás nenutí! Je to vaše rozhodnutí a je jen na vás, abyste zvážili, zda se do toho pustíte. Spoustě lidem se to vyplatí, jak jistě vidíte ve svém okolí. Bez ohledu na finanční náročnost a na omezení, která si na sebe dobrovolně nakládají, pořizují si dalšího a dalšího psa a už si nedovedou představit život bez něho. Něco na těch psech musí být, že to tolika lidem stojí za to, nemyslíte?

     Důležité je, abyste věděli, do čeho jdete. Pokud se vás bude někdo snažit přesvědčit, že je to snadné, moc mu nevěřte. Pes je živý tvor a živá příroda se nedá jen tak snadno nalinkovat. Může všechno probíhat snadno a může se leccos pokazit. Buďte připraveni na obě varianty. Pes za to nemůže. Bylo to vaše rozhodnutí a koupí štěňátka jste za ně převzali odpovědnost, je na vás naprosto závislé. Když už jste se rozhodli je mít, dopřejte mu pěkný život.

  Výkopové práce na zahradě - Bonviván Archangelika, 2 měsíce - foto E. Hanáková