Výchova štěňátka barzojátka

     Přivedete-li si do svého domova a do života několikaměsíční štěňátko, získáte neobyčejně tvárného tvorečka, dychtivého poznání světa a přeochotného vám vyhovět. V tomto věku je štěňátko nastaveno na to, aby se rychle učilo, a tak toho využijte. Jakmile se u vás doma rozkouká a jakmile se mu přestane stýskat z nejhoršího, začněte ho seznamovat se vším, co bude životě potřebovat. Tempo volte podle jeho temperamentu. Jsou malí ďáblíci, kterým nebudete stačit dodávat nové podněty, a jsou štěňátka klidnější a uzavřenější, kterým je třeba předkládat novinky tak, aby nebyla přehlcena a zbytečně stresována. I tak se toho musí štěňátka na začátku naučit strašně moc...

     Po seznámení s domácím prostředím a se všemi lidskými a zvířecími členy domácnosti berte štěňátko ven tak, aby se pod vaším dohledem naučilo vycházet i s cizími lidmi a s cizími psy (ne s cizími kočkami - všechny kočky kromě domácích budou navždy pro barzoje jen kořist pro ulovení), aby se naučilo jezdit autem, případně i autobusem a vlakem (ve veřejné dopravě to znamená s košíkem na nose) a aby se naučilo chodit na krátkém vodítku u nohy po chodníku plném lidí a podél silnice, na které je silný automobilový provoz.

     Postupujte trpělivě - výchova štěňátka není závod. Není třeba plnit nějaké normy, co má v kterém věku štěně umět. Prostě malé štěně se učí rychle a snadno, dospívající nebo dospělý pes se učí pomaleji, ale to neznamená, že by to vůbec nešlo, jen je třeba být ještě trpělivější. Kromě toho víc než věk hraje roli povaha zvířete a jeho dosavadní zkušenosti.

     Učte štěňátko, že je normální, když mu občas přejedete kožíšek kartáčem, přestože má zatím jen krátkou srst, učte ho, aby strpělo, že mu prohlížíte tlapky a zastřihujete drápky, a občas mu odhrňte pysky a zkontrolujte zuby a dásně. Taky jednou za čas vytáhněte pejskovi z tlamičky kost, kterou právě žvýká (tento trénink se vám bude hodit, až ho jednou přistihnete na vycházce, jak našel něco obzvlášť nechutného a nebo až mu budete páčit z tlamičky maso na nedělní oběd pro celou rodinu). A přitom chvalte, chvalte, chvalte. A obdivujte. A milujte. Štěňátko bude vděčné za pozornost, kterou mu věnujete, budete tím posilovat vztah mezi vámi. Bude s důvěrou přijímat vaši manipulaci s ním, zvykne si na ni a nebude v budoucnu reagovat zbytečně panicky, až půjde do tuhého a utrpí úraz a vy nebo veterinář se mu budete snažit prohlédnout a ošetřit bolavé místo. Proto nezaškodí, když k podobné akci někdy přemluvíte i někoho ze známých, kdo má zkušenost se psy a citlivý přístup. Vše samozřejmě ne násilím, ale v klidu a s trpělivostí.

     Přitom pečlivě hlídejte, aby se štěňátko nedostalo do nebezpečné situace - aby nevběhlo na silnici, kde jezdí auta, aby neotravovalo cizího psa na vodítku (ne všichni psi mají v sobě blok nenapadat štěňata), aby nespadlo do bazénu s kolmými stěnami, ze kterého se bez pomoci nedostane, nebo aby nežvýkalo oleandr nebo dieffenbachii (dejte tyto velmi jedovaté rostliny vysoko, kam nedosáhne, a nebo ještě lépe - darujte je někomu, kdo nemá psy nebo malé děti).

     Poměrně rychle si také ujasněte, které povely budete štěňátko chtít učit, a tyto povely ve vhodných situacích používejte. Nemusíte kvůli tomu ležet v odborných knihách a nebo navštěvovat se štěnětem cvičák (máte-li ambice trénovat psa k perfektní poslušnosti, bude pro vás vhodnější jiné plemeno než barzoj). Až bude u vás štěňátko nějakou dobu, sžije se s vám tak, že vám bude rozumět i bez speciálních a bez přesnou metodikou naučených povelů. Pokud se k němu budete slušně chovat a pokud je budete mít rádi, bude vaše přání plnit z vlastní vůle a ne proto, že jste to s ním pracně natrénovali.

     Když tak nad tím přemýšlím, tak si u našich psů vystačíme se čtyřmi základními povely - "místo", "čekej", "ne" nebo "nech" a přivolání. Povel "místo" u nás nahrazuje klasické "sedni" a "lehni". Když nechci, aby se pes motal kolem mne a překážel mi, dám mu povel "místo" - ukážu mu rukou nebo nasměruji ho tam, kde chci, aby byl (obvykle jeho pelíšek), a je mi jedno, jestli tam bude sedět nebo ležet. Povel zdůrazním pohybem ruky s otevřenou dlaní směrem dolů a často stačí jen tento pohyb a k tomu se přísně zatvářit a pes povel splní, aniž bych cokoli řekla.

     Povel "čekej" použiji, když se pejskovi zdá, že už dlouho ležel nebo seděl, chystá se odejít a já chci, aby tam ještě vydržel. Často to skončí tím, že pes to vzdá a na určeném místě prostě usne. Nebo někde opravdu čekáme a psa už to nebaví, i tam se hodí povel "čekej". Držím ruku směrem dolů a k němu a opět s otevřenou dlaní.

     Povel "ne" nebo "nech" křiknu na psa, který provádí nějakou lumpárnu. Třeba tak vehementně užužlává kočku, že už jí to není příjemné, nebo krade jídlo ze stolu, okusuje nábytek, trhá polštáře, očůrává větranou peřinu, stahuje prádlo ze sušáku a běhá s ním radostně po zahradě, apod.

     Naprosto stěžejní je naučit psa přivolání. Skoro se stydím to napsat, ale na naše psy voláme slovem "pocem." Je opravdu jedno, jaké slovo pro povel přivolání vyberete, jen je třeba to dodržovat, abyste mu nepletli hlavu. Pro nácvik přivolání je ideální využít raného štěněcího období, kdy má štěňátko v sobě potřebu si vás hlídat a následovat a kdy je vděčné za jakékoli povyražení. Na místě, kde si můžete dovolit pejska pustit na volno (tj. tam, kde ho nezdařené přivolání neohrozí na životě nebo na zdraví a nebo vás na dobrých vztazích se spoluobčany), trénujte přivolání tak, že na něj zavoláte a když nejde, odcházíte od něj pryč, a jen kradmo kontrolujete, jestli jde za vámi. Je to jeho starost, aby za vámi přiběhlo. Když vás doběhne - a většina malých štěňat to většinou udělá - chvalte a chvalte. (Pozor - toto lze provádět jen s malým štěnětem - v pubertě se pes takovým trikem už nedá oblafnout. Brzy přijde na to, že ten, kdo tahá za kratší konec, jste vy, a tedy že vy jste ten, kdo s napětím sleduje, kam běží - on o vás ví docela dobře a přijde za vámi, až se bude jemu samotnému chtít). Nebo se štěňátkem hrajte nějakou hru a kdykoli se k vám v rámci té hry v podstatě samo od sebe blíží, volejte povel přivolání a za splnění (i když bezděčné) zase chvalte, případně odměňujte (berte s sebou na vycházky pamlsky - piškoty nebo kousky masa, nebo prostě to, co má rádo a co se dá snadno vzít s sebou).

     Není nic horšího, než když pes běží pryč, vy běžíte za ním, křičíte na něj a po dostižení potrestáte. Pravděpodobně zažijete situace, kdy vám nebude zbývat nic jiného, než zapomenout na zásady a rozběhnout se za psem (buď abyste ho neztratili z očí, nebo abyste ho ochránili), ale až ho chytíte, musíte se v každém případě ovládnout a psa netrestat. Dost na tom, že pes stejně pozná, že jste na ínfarkt. Správné je, aby byl příchod vašeho psa k vám (a připnutí psa na vodítko nebo zavření na zahradu nebo do bytu) spojen jen s příjemnými pocity. V praxi to sice nejde na 100% zabezpečit, ale musíte se snažit. Přestože si laici myslí, že jsou chrti hloupí, vy víte, že to není pravda, a tohle jsou přesně ty situace, kdy vás o tom pes přesvědčí. Nebude chodit na zavolání proto/přesto, jaký výcvik pod vaším vedením absolvoval, ale proto, že to uzná za vhodné. A tuto jeho důvěru si zasloužíte právě tím, že se k němu budete slušně chovat. Když víceméně vydržíte kritické situace, které se štěnětem a s mladým psem zcela určitě zažijete, odměnou vám bude nečekaně rozumný a poslušný pes po následujících cca 10 let života.

     Samozřejmě, že se psi časem naučí mnoha více slovům a hlavně celým situacím. Někdy jde jejich porozumění tak daleko, že ztrácím pocit soukromí a žádám je, aby mi nečetli myšlenky z hlavy. To, co jsem právě teď napsala, vypadá docela nenápadně, ale podle mého názoru je to jeden z důvodů, proč si lidé psy pořizují. Pejsek se tak dokonale naladí na vaši vlnu, že s ním pocítíte takovou sounáležitost, jako s nikým jiným. A budou dny, kdy vám bude právě tímto způsobem velkou oporou. Kdo už měl psa, ví, o čem mluvím, kdo má první štěňátko, určitě to zažije také.

     Ovšem zpočátku budete muset u štěňátka řešit spíš to, co nemá dělat, než to, co dělat má. Je dost činností, které jsou u malého pejska celkem roztomilé, ale u velkého psa to bude nepříjemný zlozvyk. Nepočítejte s tím, že to, co jste malému štěněti dovolovali, dospělý pes přestane dělat, protože "dostane rozum". Týká se to takových činností, jako je tahání na vodítku, krádeže jídla ze stolu a z kuchyňské linky, skákání na vás při hře a při vítání, když přijdete z práce domů, otevírání dveří. Někdo k tomu počítá i spaní psa v posteli, ale znám spoustu lidí, kteří to vidí jinak (včetně mne). Nejlépe je bránit štěněti v těchto aktivitách hned od počátku. Ne nijak drasticky, ale jako vše kolem výchovy štěněte, tj. klidně, trpělivě, nejlépe odvedením pozornosti (hrou, pamlskem, apod.).

     A nakonec to nepříjemné - byla jsem už mockrát tázána, jak se správně mají psi trestat. Nejraději bych odpověděla, že nijak, ale to bohužel není možné. Určitě občas dojde k situaci, že budete muset psa potrestat, ale nenechávejte se unést zlostí a dobře važte, jestli je váš trest oprávněný. Za prvé si musíte být jisti, že pes dobře věděl, co má nebo nemá dělat (tedy že slyšel povel, že jej zná a chápe a že je přiměřený jeho schopnostem), a přesto neudělal, co měl, nebo udělal, co neměl. Za druhé trest musí přijít okamžitě, aby pes poznal, k čemu se vztahuje. Nemůžete trestat psa po příchodu domů za loužičku, kterou udělal možná už před několika hodinami (a rozhodně to nevylepšíte tím, že mu namočíte do loužičky tlamičku, jak se dřív doporučovalo - to je dnes považováno za týrání zvířat a navíc to k pochopení psa, proč se na něj zlobíte, určitě nepovede).

     A jak tedy trestat? Záleží na povaze psa. Většinu psů stačí pokárat nebo okřiknout. Ovšem dominantnímu psovi budete muset ukázat, že máte nad ním navrch psychickou i fyzickou silou. Když se mi to zdá nezbytně nutné, plácnu psa otevřenou dlaní přes plec nebo přes boky. Chrti jsou kostnatí, a tak mám dobrou kontrolu toho, že mu neublížím, protože mne to bolí víc než jeho. A jen ve výjimečných situacích, když by to bylo hodně zlé (opakované napadání jiného psa nebo jiného zvířete, boj psa o moc a o postavení v rodině, apod.), chytím psa za kůži na krku (mám krátké nehty a tedy nehrozí, že bych mu ublížila) a tím mu bráním, aby pokračoval v akci. Měla jsem jednoho psa, který se v afektu začal ohánět i po mně, strhla jsem jej na bok na zem a tam jsem ho držela tak dlouho, dokud nepřestal s agresivními výpady. To poslední je tvrdý trest, který psem hodně otřese, a použila jsem ho v životě jen několikrát (u většiny psů to nebylo potřeba ani jednou). 

     Nikdy psa nebijte nějakým předmětem (klackem, vodítkem s karabinou), protože byste ho mohli zranit - třeba když se pes pohne nečekaným směrem. Někteří lidé tvrdí, že ruka majitele má psa jen hladit a ne trestat. Jenže když štěňata zlobí svoji matku, taky jim osobně protřepe kožichy a nehledá prostředníka. Sama jim stanoví hranice, kam až mohou jít. Budete-li se ke štěněti chovat tak, že vám bude rozumět, budete muset sahat k trestům spíš výjimečně, a možná vůbec.

     Když vidím, jak štěňátka sice nervózní, ale přesto s důvěrou a s odhodláním odcházejí s novými majiteli, nemohu se ubránit dojetí. A přeji jim na cestu a do života to nejlepší. Já jsem se snažila několik měsíců dát jim vše, co potřebují, a teď je to na vás. Také se snažte - vždyť život pejska je o tolik kratší než náš. Buďte k nim vlídní a spravedliví a zaslužte si jejich lásku, pochopení a věrnost.

  Baltica, Beluga a Belle Epoque Archangelika, 2 měsíce, foto E. Hanáková