Nebezpečí doma i venku, aneb se svými psy se nenudím

     Zlaté pravidlo pro majitele barzojů říká, že kudy projde hlava barzoje, tudy projde i celé tělo. Není to tak dlouho, co nám volali sousedi, že jim běhá po zahradě náš pes. Nemohli jsme tomu uvěřit, protože mezi naší a jejich zahradou je 2,5 metrů vysoká zeď. Jediné místo, kudy se k nim mohl náš skoro dospělý barzoj dostat, byl otvor v rohu asi metr nad zemí. Nechali jsme tam malý průlez pro záchranu cizích koček, které jako kamikadze přebíhají přes naši zahradu.

     Pes nebyl ani poškrábaný a asi to pro něj byla pohodička, protože to za několik dní zkusil znova (o kousek dál se totiž zrovna hárala fena). Jenže to už se manžel domluvil se sousedem a ten ze své strany zahradil otvor velkými betonovými tvarovkami. Pochvalovali jsme si, jak to soused dobře vyřešil, než dorazí zedník, aby to vyzdil. Jenže ráno jsem uslyšela tak hrozný nářek, že jsem nechala jídlo vařit na plotně, běžím ven, ztrácím pantofle, ale nezdržuji se tím, a bosá dobíhám k našemu psovi. Ten visí za přední nohu až po rameno v úzké spáře, kterou se mu podařilo vytvořit odsunutím tvarovky od zdi, a zadníma nohama stěží dosahuje na zem. Zpětně mi není jasné, jak jsem dokázala jednou rukou zdvihnout psa o váze 40 kg, abych odlehčila tlaku na jeho pravou přední nohu, a druhou rukou mu zaklesnutou nohu vyprostit. A ani nechci myslet na to, co by se stalo, kdyby to udělal v době, kdy nebyl nikdo doma.

     Dále jsou to skoky. Asi nejhorší věc mi provedl před mnoha lety můj mladý afgán. Disponoval velkým přebytkem energie a nápadů. I když šel na vodítku, snažil si akci zpestřit, co to dá, a to měl k dispozici zahradu a každý den vycházku s běháním na volno. Jednou jsem s ním šla v Praze po nábřeží, vedle mne betonová zídka a pes skočil. Normálně si vyskočil na zídku a běžel po jejím hřebenu, ale tentokrát skočil přes. Z naší strany byla zídka jen asi metr vysoká, ale na druhé straně bylo převýšení větší. Jak pes přeletěl přes zeď, přimáčknul mě svojí vahou na ni a ruka mi visela přes hranu zdi dolů. Na zápěstí jsem měla chycené oko vodítka, na kterém visel pes za obojek a nedosáhnul nohama na zem. V první chvíli jsem si myslela, že si musel zlomit vaz, ale byl živý (a dusil se). Jenže jak vytáhnout nahoru jednou rukou zvíře vážící 30 kg? Podařilo se mi druhou ruku shodit oko vodítka ze zápěstí a pes dopadl na zem. S úlevou jsem viděla, že se rozběhl a nic mu není.

     Ale to nebylo všechno. Zahrada uzavřená za vysokými zdmi a nikde nikdo (dnes je to volně přístupné náměstí Curieových). Vzadu v rohu jsem uviděla dvířka a běžela jsem tam. Dvířka nebyla zamčená! Psa jsem přivolala, připnula na vodítko a od té doby jak vidím nějakou zídku, sevřu vodítko co nejpevněji a dávám pozor.

     Ovšem i volně přístupný pozemek může skrývat netušená nebezpečí.  Ten samý pes o několik let později. Už rozumné, poměrně civilizované zvířátko. Jdu v naprostém klidu za tmy ulicemi naší čtvrti rodinných domků a pes běhá kolem mne na volno. Všechno tam známe, bydlíme tu už roky. Najednou psa nevidím. Kam mohl zmizet? Je sice černohnědě žíhaný a má tedy skvělé mimikry pro nepříliš dobře osvětlenou ulici, ale přece jen – vždyť jdu po silnici, kolem mne chodníky vlevo a vpravo a pak jen souvislá řada plotů? Kde může být?

     Zjistila jsem, že u jednoho z domů, kde zrovna probíhala rekonstrukce, chybí plot do ulice. Tiše přivolávám psa, nechci upoutávat pozornost k tomu, že pravděpodobně běhá po cizím pozemku. Volám, čekám, nic. Snad se nic neděje, říkám si, a snažím se být trpělivá. Nechci přivolávat pozornost a riskovat nějaký konflikt. Jenže to trvá už dlouho. Nervózně nahlížím přes hranici pozemku, ale světlo lampy tam nedopadá a nic nevidím. Kde je, sakra? Vždyť ten pes už dlouho tak pěkně poslouchá! Na afgána tedy. Nakonec jsem se odvážila vejít na cizí zahradu, obešla jsem dům a tam jsem svého psa našla. Plaval v bazénu z jedné strany na druhou a nemohl ven. Tentokrát jsem mohla použít obě ruce, ale věřte, že vytáhnout afgána s vodou nacucanou srstí jen za změklý a kluzký kožený obojek není nic snadného.

     A ještě jeden zážitek. Přistěhovala jsem se se svým afgánem a vipetem na vesnici. Pozemek kolem domu nebyl oplocený, a tak se mnou psi absolvovali několikrát denně vycházku za účelem venčení. V jednom místě jsme často procházeli poblíž hejnka slepic, které jejich majitelé pouštěli mimo jejich zahradu. Moji psi byli na slepice z předchozího domova zvyklí (afgána jsem naučila neběhat za slepicemi a nešlapat na ně, když je dožene, tím, že jsem po něm za použití výhrůžek metala spadaná letní jablka), a tak nebyl problém. Tedy jen na mé straně. Za nějakou dobu mi bratr, u kterého jsem bydlela, říká - lidi si stěžují, že se jim ztrácejí slepice, a říkají, že za to můžou tvoji psi. To věstilo problémy.

     Další den jsem šla jako každé ráno po cestě mezi domy a jako by se ty slepice domluvily, procházely se zrovna v hojném počtu přímo v naší trase. Nemůžu říct, že bych si reakcí mých psů byla zase tak úplně jistá, ale pro efekt jsem na ně ani nepohlédla a šla dál. A mí pejskové v této důležité chvíli nezklamali. Slepice jim v panice na poslední chvíli přebíhaly před nosem, ale oni se po nich ani neohlédli a šli disciplinovaně za mnou. Večer jsem se dozvěděla, že slepice z kurníku odnáší liška…

     Asi se domyslíte, že takové příhody zanechají šrámy na těle a na duši, ale jedno i druhé se zahojí. A po nějaké době poslouží jako dobré historky. Hlavně, že to dobře dopadlo!       

     
Můj první pes Baghira Zlatý luk. Přes svoje eskapády se dožil 14 let.