Autorita a podřízenost

     Mnoho mladých psů (obecně, nemám teď na mysli čistě chrty) bylo naprosto zbytečně utraceno, a nebo prožilo svůj život ve špatných podmínkách jen proto, že je jejich majitelé nedokázali vychovat a zvládnout. Ne proto, že by tito psi byli zlí nebo nezvládnutelní. Bylo to proto, že jejich majitelé neměli znalosti a zkušenosti a hlavně – neměli ochotu se něco dozvědět a naučit.

     Pes je smečkové zvíře. Je uzpůsoben k tomu, aby zaujal příslušné místo ve smečce (rodině) a aby na této úrovni byl smečce prospěšný. Současně ale může využívat výhod života ve smečce.

     Hlavou smečky je ten, kdo si toto právo vydobyl. Ten, kdo je nejsilnější, nejchytřejší, nejschopnější. V zájmu smečky je to, aby v ní rozhodoval ten nejlepší, protože špatné rozhodnutí ji může přivést do záhuby. Tento statut není udělován někomu jen tak sám od sebe, vůdce smečky si ho musí si zasloužit a hlavně – musí si ho být schopen po celou dobu svého šéfování obhájit!

     Převeďme tuto situaci do světa štěňat a dospělých psů. Malé štěňátko s jistotou ví, že je na své smečce totálně závislé, a podle toho se chová. Smečka mu poskytuje servis, bez kterého by nepřežilo. Proto se automaticky podřizuje. Učí se, co je správné a co není a co je v zájmu přežití jeho a ostatních.

     V tomto období se štěňátko raduje z pozornosti a her majitelů, přijímá jejich mazlení a komfort, který mu dopřávají. Seznamuje se s okolím, které zprvu působí hrozivě, ale se silným majitelem za zády se toho dá přece tolik překonat! Na vycházce odbíhá dál a dál, ale při sebemenším náznaku nebezpečí hledá ochranu u svého majitele. Zlaté časy!

     Pejsek roste, nabývá fyzických a psychických sil a dospívá. Jeho sebedůvěra roste. A přirozenost mu velí, aby vyzkoušel, jestli právě on není ten, kdo by se měl stát příštím vůdcem smečky. Vždyť vůdcem má být ten nejsilnější. A žádný vůdce si nedokáže udržet své postavení donekonečna. Jednoho dne musí přijít nový mladý pes, který bude silnější než on. A nejsem to já?

     A tohle je situace, kterou musí prožít každý mladý pejsek. Vyzkoušet si, jestli právě on není ten, kdo se vzepře vůdci smečky, a ten, kdo vyhraje. Většina těchto mladíčků dostane nabančeno, a i když to v budoucnu pravděpodobně ještě několikrát zkusí (to by v tom byl čert, abych příští rok, až ještě víc zesílím, nevyhrál), znovu a znovu prohrává a musí se smířit se svojí podřízenou rolí.

     Ale občas se najde silný jedinec, který vůdce smečky přemůže a nastoupí zcela oprávněně na jeho místo. V tom okamžiku se začne samozřejmě chovat jako vůdce – vydává rozkazy a vyžaduje jejich plnění. Nesplnění rozkazu potrestá. On je všude první a on si užívá všech privilegií (ovšem on jako první nasazuje krk a jde první do nebezpečí…).

     Majitel mladého pejska se nestačí divit. Štěňátko, které donedávna dělalo, co mu na očích vidělo, náhle „ohluchlo“, když je volá (to submisivnější), a nebo dokonce zavrčí a nebo se ožene po jeho ruce, když mu podává misku s krmením (to dominantnější). Podobným způsobem proběhne boj o křeslo nebo o místo na pohovce.

     Když v tuto chvíli ustoupíte („aby byl klid“), prohráli jste boj o vůdce smečky, aniž byste si to uvědomili. Pro pejska to byl velmi snadný zápas, ale taky se počítá. Ty první zápasy jsou všechny takovéhle malé, nenápadné. Jenže pro příště jste v jeho očích degradován do podřízené role. Ustoupil jste? Stáváte se mým podřízeným. Jste můj podřízený a neposlechl jste můj pokyn? Potrestám vás! Poslouchat budete! Jste můj podřízený! Štěňátko povyrostlo a situace se jaksi obrátila, že?

     V těchto situacích se rozhoduje o celém dalším osudu psa. Znalý pejskař štěně lehce plácne, když zdvihá pysky a ukazuje špičáky, a to jen proto, že mu pokládá misku s krmením na zem, nebo když mu chce zastříhnout drápky, vyčesává ze srsti bodláky, čistí uši, atd. Vyžene několika pádnými údery ruky přes zadek milého pejska, který zabral křeslo pána domu před televizí, a odešle ho do jeho pelíšku. Pokud pes vrčí a cení zuby, chytne ještě jednu na cestu, ale pak je po složení do pelíšku vřele pochválen a celý incident je okamžitě promlčen.

     Neznalý pejskař ustoupí, protože bude zaskočen tím, jak se najednou jeho pes chová, a nebo protože se přece nebude se svým milovaným pejskem přít v tak nepodstatné záležitosti. Jenže příště na vás pejsek nejen zavrčí, až se ho budete snažit vyhodit ze svého křesla, on udělá zatím jen symbolický výpad s vyceněnými zuby směrem k vaší ruce (zvířata jsou velmi racionální a volí jen ty nejméně náročné prostředky, které ještě dostačují k dosažení cíle), a když to nepomůže (protože člověk je poměrně tupý v chápání v porovnání se psy), příště vás za ruku chytí (jen vám do kůže obtiskne zuby), ale když je to pořád málo, nakonec přece jen (nerad) prolije krev. Svého majitele pokouše tak, že skončí na pohotovosti, ale jen proto, že mu nezbylo nic jiného, protože jsou lidé tak hloupí... A začne holt uplatňovat svoji moc natvrdo...

     Jak jsem už psala, submisivní pejskové se realizují tím, že „ohluchnou“, tj. přestanu chodit na zavolání. Pozor, těm nejvytrvalejším to vydrží celý život! Proto i v těchto rádoby nevinných případech musíte zakročit a nenechat si to od nich líbit!

     Dominantnější psi začnou své vůdcovské ambice uplatňovat nejdříve od těch nejslabších členů rodiny a pokud nenarazí na odpor, směřují stále výš a výš. Takže nejdřív začnou tyranizovat malé děti, pak babičku, pak matku a nakonec i otce, který se dosud jako jediný odvážil přinést štěňátku do výběhu misku s krmením nebo čistou vodou… V té době obvykle padne rozhodnutí nabídnout štěňátko někomu, kdo by se o ně postaral a kde by se mělo dobře. A hle, to překvapení! Nikdo nechce ročního pejska o váze 50 kg a víc, který se vrhá s vyceněnými zuby po čemkoli a po každém v jeho dosahu… A přitom to bylo tak milé a chytré štěňátko, které se nemuselo ničemu učit… S takovým štěňátkem je přece zbytečné chodit na cvičák, to jsou vyhozené peníze a promarněný čas… Vždyť je tak chytré a všechno dělá samo do sebe… a náš minulý vlčák žil celý život přivázaný na řetězu na zahradě a také věděl, jak se má chovat…

     Ptáte se, proč tak obsáhle píšu o problémech, které se zjevně týkají především služebních plemen psů? Je to proto, že se týkají úplně všech plemen. Někoho víc, někoho míň. Týkají se i chrtů. Někteří chrti jsou submisivní a vystačí si s tím, že neposlechnou na zavolání, což je tedy dost velká obtíž na to, aby to trvalo dalších 10 – 12 let života psa. A někteří chrti jsou dominantní a budou se vyvalovat na trase mezi kuchyní a koupelnou tak, aby co nejvíc překáželi, a kdykoli se je bude někdo snažit odsunout, vystartují a obtisknou svoje zuby do jeho lýtka. Pro příště je bude každý člen rodiny uctivě překračovat (tj. dalších 10 – 12 let).

     Nenechte si to líbit! I chrt musí přijít na zavolání a určitě nemůže zabrat vaše oblíbené křeslo nebo blokovat nejfrekventovanější trasu v bytě, a nebo dělat problémy, když chcete, aby třeba naskočil do auta. Určete mu jeho místo a trvejte na tom. Není to trápení psa, dáváte mu najevo, kde je jeho místo, a i když to tu a tam (jednou až dvakrát za rok, dokud nezestárne) zkusí změnit a své postavení vylepšit, nenechte se! Ale hlavně - nezlobte se pro to na něj! Je to jeho přirozenost! Je to dokonce jeho povinnost! Nebyl by normální, kdyby to nezkusil! Ale vy byste byli hloupí, kdybyste mu povolili. Hlavou rodiny se psem musí zůstat člověk – z mnoha praktických důvodů. Jestli vás nenapadá z jakých, není vám rady a pomoci a psa si ani nepořizujte.