Jak nám přivezli Alfinku

     Jedno z největších potěšení milovníka psů je vybrat a přivézt si nové štěně. Štěňátko, na které se bude dívat dalších minimálně deset let, štěňátko, které mu bude lézt do postele, krást jídlo ze stolu, spát v jeho oblíbeném křesle, okusovat další a další pantofle… a také štěňátko, které se k němu přitulí, když mu nebude zrovna dobře, které ho pohlídá, když zůstane výjimečně večer a v noci doma sám, a nebo které bude možná jeho nejbližším a jediným společníkem.

     A i když má člověk doma psů víc, stejně přistupuje k výběru nového štěněte velmi zodpovědně a s postupujícím časem a s množstvím znalostí stále zodpovědněji. Nehledí jen na to, jestli se na fotografii štěně tváří roztomile, ale bere v úvahu i to, jak je nebo není štěně příbuzné s jeho psy, jak úspěšní jsou jeho nejbližší příbuzní, jakého jsou typu a jakou mají povahu, jestli jsou zdraví a jestli dávají dobré potomky… prostě jestli se mu bude štěně hodit do chovu. Málokdo má možnost velkého chovu, pro většinu chovatelů jsou jejich chovní psi součástí rodiny, a proto je jejich počet omezen. Pes, který se nepovedl, totiž zůstává v takovém chovu na dožití a stejně tak i psi, kteří již mají „odslouženo“.

     Usmyslela jsem si, že si pořídím štěňátko, přestože mi po dvoře běhala pětiměsíční velmi nadějná fenka z mého chovu. Kdy, když ne teď, ptala jsem se sama sebe. Jinými slovy – na co budu pořád čekat? Celé roky jsem si přála čistě bílého barzoje (nebo aspoň co nejvíc bílého) a rozhodla jsem si teď svůj sen splnit.

     Usedla jsem k internetu a začala hledat. Manžel hned v zárodku zamítl všechny moje snahy podstrčit mu fotky nádherných pejsků - potenciálních ženichů Márinky a možná i dalších fenek - a neochvějně trval na tom, že nové štěně ano, ale jen fenku. Přes moje argumenty, že jsme celý život měli vždycky psa a fenu dohromady a nikdy v tom nebyl žádný problém, názor nezměnil. Vzdala jsem to a začala jsem hledat jen fenku.

     Nebudu tu popisovat, jak jsem se neúspěšně snažila získat několik štěňat, více či méně bílých fenek s dobrým původem a s předpoklady stát se kvalitní chovnou fenou. Faktem je, že když už jsem celou akci začala vzdávat, poslala mi Zuzka Hejtíková, která věděla, co hledám, fotografie několika štěňat narozených v Polsku. Štěňátka se mi líbila, i jejich původ, ale mělo to dvě chyby. První - podle fotek jsem si nedokázala vybrat. Byly k dispozici celkem čtyři fenky, dvě bílé a dvě sobolí. A druhá - domluvila jsem si návštěvu s tím, že si vyberu až na místě, ale pak se stalo, že jsem byla v pracovní neschopnosti a nemohla jsem nikam jet.

     Co teď? Měla jsem to zrušit? Štěňátek kolem haldy, určitě by se dalo najít jiné, jinde, později.

     Tehdy mi Renata Schwarzová, která se mnou měla pro štěně jet, nabídla, že mi pro ně dojede sama. Do Polska jsem napsala, že Renata má moji plnou důvěru a že co přiveze, to si necháme. A i když se rozhodne nic nepřivézt, budeme respektovat její rozhodnutí. Renatu, na kterou už doléhala odpovědnost z její nezištné nabídky, jsem pak uklidňovala, že i když přiveze protivnou ošklivku, postaráme se o ni a budeme ji mít stejně rádi. Celé hodiny jsme s Renatou probíraly klady a zápory jednotlivých fenek podle těch několika fotografií, které nám chovatelé poslali. Renata věděla, že bych chtěla bílou fenku, ale když mě se obě sobolky zdály svým způsobem hezčí…

     No, nervy tekly asi všem. Několik dní před odjezdem hlásila Renata – zdálo se mi, že jsem ti přivezla bílé štěně a až u tebe doma jsme zjistili, že jsem omylem přivezla psa! Mě se zase zdálo, že jsem vezla autobusem jakési naše štěně novým majitelům někam daleko a tam jsem se ztratila – v noci, bez peněz, bez mobilu. Nejhůř dopadl můj manžel. Zdálo se mu, že jede jako doprovod s Renatou a s Martinem do Ruska pro jejich bílého pejska, o jehož koupi jsme v té době intenzivně vyjednávali, a že ho na ruských hranicích vytáhli vojáci z auta a zbili ho. „To si nedovedeš představit, jak hrozně mě zbili,“ naříkal po ránu můj muž, kterému se jinak nic nezdá.

     Nastal den D. Ještě ráno, kdy jsem předpokládala pohyb auta po území ČR, jsem Renatě volala a dolaďovaly jsme podrobnosti. A pak už mi nezbývalo než čekat. Věděla jsem, že by měla přijet na místo kolem 13. hodiny. Čekala jsem, čekala, čekala... Nechtěla jsem rušit, ale co jí na tom může tak dlouho trvat, sakra? Konečně kolem 17. hodiny přišla zpráva – jsme u veta, čipujeme, jaká je tvoje přesná adresa? Poslala jsem jí adresu. Po další hodině zpráva – jedeme domů, vezeme štěně. Které štěně? Prý že barzoje. No jo, ale které??? píšu rozčileně. Jak se jmenuje, škemrám, ale Renata tuší, že vím, jak se které štěně jmenuje, a odpovídá: nech se překvapit! Chtěla jsem ji zabít.

     Po další hodině Renata píše – má na sobě bílou barvu. A já: no to mají všechny! Odpověď: ta štěňata byla úplně jiná než na fotkách! A k tomu: asi přespíme u nás doma a přivezeme ji zítra, až se vyspíme. Zabít! Zabít!

     Druhý den ráno se potácím vyřízená víc, než kdybych absolvovala cestu do Polska a zpátky několikrát dokolečka. Je mi už všechno jedno. Jen aby přijeli. Jen aby něco přivezli.

     Před polednem smska: za chvíli jsme u vás. Běžím si změřit tlak, protože mám pocit, že zkolabuji. Doktorka by neměla radost, já to hodnotím tak, že k vratům ještě dojdu, když se budu soustředit na to, abych dávala jednu nohu přes druhou.

     Renata se s námi vítá, pouští Lakouše a Avču a pak se zanoří do auta a vytahuje… bílé štěňátko! Bílé štěňátko!!! Vkládá mi štěně do náruče, já pláču dojetím a slabomyslně žvatlám: já to věděla, že je bílá! Objímám štěně a jsem ten nejšťastnější člověk na světě!

     Renata tam stojí s kamenným výrazem.

     Jak se tak muckám se štěnětem, připadá mi, že má pod ocáskem malé kuličky. Otáčím štěně na záda a prohlížím bříško. „To je pes!“ říkám. Renata je v klidu: „Ne, to je čuba!“ „To je pes, snad poznám psa, ne?“ dožaduji se. „Ne, to je čuba, podívej se pořádně!“ říká Renata přísně. Dívám se na bříško pejska, natáčím ho směrem k manželovi a říkám mu: „Podívej se, že je to pes, snad poznám psa, ne???“ Manžel pohlédl na bříško pejska a pronesl: „No co se dá dělat. Tak si ho necháme, přece ho nepovezou zpátky!“

     Renata ztuhla a vykřikla: „Ježišmarjá, vy jste hrozní!“ Vlezla do auta a vytáhla ještě jedno úplně stejné, ale drobnější štěně, vzala mi pejska, nacpala mi druhé štěně do ruky a říká: „Tohle je tvoje čuba, ten pes je můj!“

     Nevím, jak jsem se dostala domů. Po dvoře běhala smečka barzojů nejrůznějšího věku a provenience a mezi nimi foxlice Avča. Manžel nečekaně rychle přinesl několik štamprlat a naplnil je becherovkou. Hodinu mi trvalo, než jsem se z toho vzpamatovala. Teprve potom mi Renata řekla, že včera večer poslala mému manželovi smsku, jestli mám dobré srdce. Manžel si myslel, že se ptá, jestli jsem hodný člověk, a proto odepsal, že ano. Pominul, že beru troje prášky na srdce a na tlak.

     Dopadlo to všechno dobře a odměnou mi je teď Alfinka, moje vysněná skoro bílá barzojka, nádherná běhavka s dokonalým a úsporným pohybem.

     Jen doufám, že další štěňátko k nám přijde za klidnějších okolností, protože příště bych už tolik radosti nemusela přežít.

Achilles a Alfa Karmazynowy Galop, alias Kenzo a Prdka, 9 měsíců