Psí deník

     Se psy toho člověk zažije tolik, že to stojí za zaznamenání. Normálně dávám tyto historky k dobru těm v mém okolí, kdo mají doma minimálně jednoho psa nebo kočku. Ale když už je ten internet, podělím se do širšího pléna. 

     Zprávy z domova, aneb co mi také napsal manžel, když jsem byla v práci a doma štěňata:

     Přenesl jsem sušák do kuchyně, jdu zpět, Piškot právě tahal kytku z okna, zasahuji a přibíhající Půlpiškot uklouzl a podrazil mi nohy, padám, kytka v pořádku, psi v pořádku, jen já mám naraženou kostrč, loket a bouli na hlavě. Oni mě tu klidně zamordujou!?

     Manžel byl ráno běhat se psy za městem a cestou zpátky šel nakoupit do místního supermarketu. Psi zavření v autě. Když vycházel s nákupem ven, viděl, že kolem našeho auta je srocení davu nepřizpůsobivých občanů. Psi klidní, sledovali to přes sklo. Manžel došel k autu a říká: Pánové, tedy pozor, tohle jsou psi, kteří jsou cvičeni k lovu vlků!
     Rozprchli se maximální rychlostí…
     Prý neví, jak ho to napadlo a spíš si dělal srandu (i když ta skupina vypadala dost hrozivě a hlavně parkoviště a celé město bylo plné už ožralých koledníků). Pak prý seděl v autě a smál se, až mu tekly slzy - a mně doma taky.

     Jsme slavní! Dneska byl manžel běhat se psy u paní Finkové a po cestě zpátky se zastavil nakoupit pár drobností. Když přicházel k autu, slyší říkat nějakou paní - hele, tahle fenka vypadá jako ta, co vyhrála výstavu v Praze! A manžel říká - to je ta fenka, co vyhrála výstavu v Praze! Koukali s otevřenou pusou - a já doma taky, protože to prý nebyl nikdo z našich známých... 
     Doteď se totiž diskuse s neznámými lidmi odehrávaly přibližně takto: to je pěkný pejsek, co je to? Nebo (nesměle): to je chrt? Já: ano, to je štěně barzoje, ruského chrta. Náleduje zděšení: To ještě vyroste? A já, abych uklidnila situaci: tělem ne, ale rozumem ano, aspoň doufám! Následují opatrná pohlazení a pak (mnou předpokládaný a v samém zárodku utlumený) výskok na potenciálního milovníka barzojů či psů všeobecně.
     A najednou takový znalec!

     Prostředek léta, manžel odvezl Alfinku k Renatě Schwarzové, aby ji vzala na výstavu, když já nemůžu. A Renata mi píše: Honza přivezl všechno, ale kde má Alfa kožich? Píšu jí: Kožich bude v zimě, není blbá. A Renata: Vyřídím to rozhodčímu!

     Jeden z mála civilizačních výdobytků v naší vsi je malé rodinné vinařství. Manžel tam pravidelně chodí na vínečko a velmi často s sebou bere psy. Panuje tu symbióza – naši psi smějí na vycházky do jinak uzavřené vinice na kraji vsi a na oplátku tam svojí přítomností plaší divokou zvěř, která se přes oplocení dostává dovnitř a způsobuje tam škody.

     Z vyprávění majitele vinařství pana Rychtaříka: je pátek odpoledne, do vinařství přichází Baba Jaga. Rozhlédne se ve dveřích a štěkne. Pan Rychtařík přeruší obsluhu zákazníků a přináší zjevně udýchané a žíznivé Jaze misku s vodou. Jaga se vydatně napije a složí se k odpočinku v koutě. Pan Rychtařík se opět věnuje zákazníkům.

     Po chvíli přichází další naše fenka, Alfinka. Štěkne a pan Rychtařík znovu odbíhá od zákazníků a nese novou vodu pro Alfinku. Jedna paní ve frontě to nevydrží a ptá se: Tohle je tady normální?

     Nakonec dorazí i můj manžel s poslední naší fenkou Márinkou, která si tentokrát vytáhla černého Petra a musela jít na vodítku. I ona dostala svoji čerstvou vodu a manžel skleničku kvíckého vína. Takže všechno jak má být.

     Vždycky jsme učili naše psy, aby měli trpělivost s dětmi. A stejně tak děti, aby se zastavily, než se vrhnou na naše psy. Naprosto mne dojala jedna slečna, tak tříletá, když zaučovala svého mladšího brášku, sotva se držícího na nohou: musíš k němu přijít pomalu, takhle, dát mu ruku na očichání...

     Tahle osvěta se nám mnohokrát osvědčila. Jednou jsem šla s našimi psy a v úzkém místě na lávce přes potok jsem se potkala s mladou paní se synem. Synek se jí vytrhl z ruky, rozběhl k nám a zanořil svůj obličej do krku našeho afgána. Maminka zesinala a nebyla schopná slova. Její syn se otočil a říká: Ale mami, to je přece Ludvík!

     Naše první barzojka Jaga jako štěně zničila, co se dalo. Dostala se také k plastové lopatce na vybírání kočičích záchodků a pak i k těm náhradním, než jsme se je naučili před Jagou bezpečně skrývat. Koupili jsme nahonem první lopatku, kterou v obchodě se zvířecími potřebami měli, ale ukázalo se, že je malá a nevyhovující. Sháněli jsme dál, ale všude měli jen různé verze malých lopatek a tak to šlo celý rok. Používali jsme tedy ty malé a denně jsme přemýšleli o tom, proč si to s nimi někdo nezkusí a neudělá je větší a praktičtější. 

     Jednou jsme se zastavili v obchodě zaměřeném na akvaristiku, kde bychom lepší sortiment potřeb pro psy a kočky nečekali. A co tam vidím v rohu na stojanu? Pověšené velké lopatky! Běžím přes krámek a nadšeně volám na manžela: Podívej, jaké tu mají pěkné lopatičky!

     Pak jsem zrudla – dětství a pubertu mám dávno za sebou a senilita je snad ještě daleko. Ale kupodivu se nikdo z ostatních návštěvníků nesmál. Že by také nemohli dlouho sehnat pořádné lopatičky na vybírání kočičích záchodků?

Phädra Fi-It (Baba Jaga, 6 měsíců) & ICH Moonlake Mud In Your Eye & Nimrodel Painted Lady, foto M. Šarochová