Poslušnost a přivolání

     Stále narážím na otázku poslušnosti psů. A stále musím vysvětlovat (a někdy obhajovat) svůj postoj k výchově psů.

     Někteří lidé, kteří přijdou k nám domů, docházejí totiž k závěru, že naše zvířata žijí v jakési nirváně, kdy nic nemusí. Nic po nich zdánlivě nechceme, spíš vyhovíme jejich přání, a nějak to tu funguje. Ale to je omyl – naši psi musí poslouchat a také poslouchají stejně dobře jako kteříkoli jiní. Jen je k tomu vedeme mírnou, přirozenou cestou.

     Povelům je nijak zvlášť neučíme. Nebudeme s nimi skládat zkoušky z výkonu nebo z poslušnosti (ti, kdo skládají takové zkoušky, mají naše velké uznání), stačí nám, že se s námi doma sžili, že nás respektují a že nás poslechnou, když po nich něco chceme. Povelů jim dáváme opravdu velmi málo – není to skoro třeba, protože oni velmi často předjímají, co po nich budeme chtít, a zařídí se podle toho, aniž bychom cokoli řekli. Ale když už jim povel dáme, musí uposlechnout!

     A jak je to učíme? Dám příklad, to nejzásadnější – nácvik přivolání.

     Když psa učím přivolání, musím si být (skoro) jistá, že je v situaci, kdy je schopen mě poslechnout, a nebo já v situaci, kdy ho mohu k tomu donutit. Mám štěně nebo mladého psa a vezmu ho na vycházku. Pejsek je nabitý obrovským množstvím energie a potřebuje běhat. Dojdu s ním tam, kde ho mohu bezpečně pustit z vodítka, a nechám ho běhat. Nevolám na něj, dokud se nevybije! Nemá smysl volat na psa, který je v podstatě v rauši! A pokud není, je to ještě horší – mohl by si zafixovat, že přijít na mé zavolání v podstatě nemusí, protože když to neudělá, nic se nestane. (Jak ho chytím, když nepřijde? A jak ho potrestám, že neposlechl, když ho nechytím?). 

     Když vidím, že je pejsek vyběhaný z nejhoršího, zavolám na něj. Když přiběhne ke mně, bouřlivě ho pochválím, případně mu dám pamlsek (sami brzy zjistíte, jestli pejsek přibíhá „zadarmo“, tj. jen za pochvalu, a nebo jestli si u něj šplhnete pamlskem – někteří psi totiž považují materiální podplácení za ubohost, přijdou na zavolání kvůli vám a ne kvůli žvanci). Po prvním odchycení a odměnění ho pak zase pustím běhat. Pes se nesmí bát, že když už se od vás nechal chytit, připnete ho na vodítko, odvedete domů a celá tahle legrace rychle skončí (a to nemluvím o tom, kdy pes dostane nářez za to, že nepřišel dostatečně rychle!!!). Pokud nepřijde na zavolání a vidíte, že vás vnímá, velmi často pomůže, když se otočíte a jdete od něj pryč a nebo když si dřepnete. Pejsek se většinou přijde podívat, co se stalo.

     K tomu dodržujte tuto zásadu - když psa přivoláte, musí přijít tak blízko, abyste ho chytili a v případě potřeby připnuli na vodítko. Není vám k ničemu, pokud pes přiběhne, ve velké rychlosti vám vyškubne odměnu z ruky a zase utíká pryč. Držte pamlsek tak, aby pes musel přiběhnout těsně k vám, druhou rukou ho pohlaďte po hlavě, chytněte ho krátce za obojek a pak ho zase pusťte. Takové přivolání zopakujte během vycházky několikrát a teprve po delší době, kdy bude pejsek vyběhaný a šťastně unavený, připněte ho na vodítko a doveďte domů.

     Toto jsou dvě jednoduché a základní zásady, které vám zajistí, že se pes naučí přijít na zavolání. Nebude to na 100%, protože v přírodě nic není na 100%, ale bude to s velmi vysokou mírou spolehlivosti. S mírou srovnatelnou s poslušností psů služebních plemen, odborně cvičených.

     A pak je tu druhá metoda nácviku přivolání, která přichází v úvahu jen pokud máte zahradu a nebo jiný malý oplocený prostor, kde psa doženete, když neposlechl. Může se ale zvrhnout (a velmi často se zvrhá) v boj o postavení psa v rodině. Pamatujte, že i velmi submisivní pes má tendenci si vylepšit svoje místo ve smečce a tohle je pro něj dobrá situace, jak to zkusit.

     Volám na psa, který leží na zahradě. Pes nejde, nepřipadá mu to důležité. Volám znovu. Nic. Volám ještě jednou, dávám mu poslední šanci, pes nejde. Vyrazím za psem na zahradu, chytím ho za obojek (naši psi mají obojek trvale na sobě) a postrčím ho směrem domů. Tohle skoro vždycky postačí, pes se podřídí a zbytek doběhne sám. Ti vychytralejší běží pár metrů žádaným směrem a pak zahnou a utíkají pryč. Doběhnu je, znovu chytím a dovedu za obojek až domů. Někdy si pes si lehá na zem. Zdvihnu ho a strkám před sebou. Jednou jsem už vydala povel, tak musí jít! Pes na mě zavrčí? Okřiknu ho a vedu domů. Ohnal se po mě? Stisknu mu tlamu, případně ho plácnu otevřenou dlaní přes plec nebo před zadek a dál vedu domů. Nemá na výběr – jednou dostal povel a musí ho splnit!  

      Jakmile je pes doma, pochválím ho a dostane pamlsek. Nezáleží na tom, jak se domů dostal (ochotně a dobrovolně - nebo násilím), důležité je, že splnil povel.        

     Ovšem je dobré i v této situaci používat rozum a celou akci - jako vše ohledně výcviku a výchovy psa - pojmout hlavně po dobrém nebo jako hru. Když vidím, že pes spokojeně spí na zahradě, nevolám na něj, jen tak abychom si zatrénovali přivolání. Pes potřebuje spát mnohem víc hodin než člověk a když není důvod ho rušit, neruším. Volám ho jen v situacích, kdy to má logiku – ale… v takových situacích bývá pes stejně rychlejší než já. Chci odjet, ať už se psem a nebo bez něj? Dávno je vzhůru a nachystaný u dveří! Mám pro něj večeři a chci ho přivolat? Ví to ještě dřív, než mám vše připravené! Takové chvíle využijte k tomu, abyste na něj zavolali a měli důvod ho pochválit! Běží se podívat, co se děje, nebo už sám od sebe chce domů? Honem na něj volám a chválím ho za to, že přišel! Je to takový malý podfuk, ale zabírá to! Psi vám prominou, jsou v zásadě velkorysí. Důležité je, že se mohou (skoro) vždy na vás těšit, radovat se z kontaktu s vámi. To je to hlavní! Bez této pozitivní motivace psa - nejen barzoje - nikdy dobrému přivolání nenaučíte!

     Nejhorší chyba, které byste se mohli dopustit při přivolání ze zahrady, je říct si – nejdeš? Tak nechoď, vlastně to nebylo tak důležité. Opravdu to nemusí být důležité natolik, aby se člověk oblékal, přezouval, běhal po zahradě a rozčiloval. Jenže tohle si pes dobře zapamatuje a bude se tím nadále řídit. Přijde, jen když sám bude chtít, a ne jen kvůli tomu, že vy chcete.                    

     Tak takováhle je ta naše domácí nirvána. Snažíme se našim psům vyjít vstříc v jejich potřebách a na oplátku očekáváme, že oni vyjdou vstříc nám. Když nevyjdou, donutíme je k tomu. Máme nad nimi navrch, jsme vůdci smečky. Většina psů se tomu celkem snadno podřídí – pokud není pes vysloveně dominantní, nijak netouží po tom nést břímě odpovědnosti. Zkusí to párkrát, ale když narazí, v klidu to nadále nechá na nás. O tom, jaké místo pes v rodině zaujme, se rozhoduje už v prvních měsících u majitele, a když tyto situace dobře zvládnete, máte v podstatě natrvalo vystaráno. Ti nejvíce dominantní psi to sice budou zkoušet jednou až dvakrát ročně až do doby, kdy je začnou stářím opouštět síly, ale ani tohle není nic, co by se nedalo zvládnout.  

     A na závěr to nejdůležitější – metodika nácviku či základní zásady jsou jedna věc, ale to, jak budete úspěšní, se odehrává především ve vaší hlavě. Vy musíte být přesvědčeni o tom, že jste hlavou smečky a že vás má pes poslouchat. Vy musíte být pro něj autoritou a ne jen rozechvěle čekat, jak to dopadne, jestli vás pes poslechne. Pes vycítí vaši nejistotu a zařídí se podle toho. Jsou plemena velmi klidná a vstřícná, snadno se podřizující. Psi těchto plemen mohou prožít spokojený život i s člověkem nerozhodným a nejistým. Ale většina plemen psů taková není a barzoj také ne.