Kdy a jak sahat/nesahat psovi do tlamy

     Jsou situace, kdy je nutné sáhnout psovi do tlamy – při kontrole zubů a dásní, při vytahování kradené věci, kterou chceme zachránit, při vytahování předmětu, který se psovi zaklínil mezi čelistmi nebo mezi zuby, při vkládání odčervovací tablety na kořen jazyku, když se jí pes dokázal opakovaně v krmení nebo v pamlsku vyhnout… To jen tak, co mě zrovna napadlo, určitě je toho mnohem víc. A pak jsou situace, kdy psům do tlamy raději nesahat - to je případ jakéhokoli cizího psa, a nebo dokonce kdy nesahat do tlamy psům cizím i vlastním za žádných okolností – to je při rvačkách.

     Na to, že chceme psovi tlamu doširoka otevřít, sáhnout mu do ústní dutiny a s něčím tam manipulovat, musíme psa přivyknout. Není to pro něj přirozené a není mu to ani moc příjemné. Ale musí být naučen to strpět.

     Učte to už malé štěně. Dejte pejskovi něco, co má rádo, třeba žvýkací kost, a jak se do ní zakousne, zase mu ji vezměte. Pravděpodobně sevře čelisti a nebude si nechat chtít kostičku vzít. Za to ho netrestejte, je to normální reakce. Mluvte na něj klidným, ale rozhodným hlasem (dávejte mu jasný povel, například "Pusť!"), otevírejte mu tlamičku a žvýkací kost mu z ní vytáhněte. Jakmile bude kost venku, pejsek po ní pravděpodobně zase rychle chňapne, tak pozor, včas s kostí uhněte, třeba se pootočte, aby na kost rychlým výpadem nedosáhl. Mohl by vás při tom nechtěně chytit zuby a vy byste ho za to museli pokárat. Cílem tohoto nácviku není posilovat nadřízenou roli člověka, cílem je naučit ho, aby to snášel, aby to bylo něco, co se mu sice nelíbí, ale chvilku to vydrží. To znamená pokud možno se vyhnout jakýmkoli výhrůžkám a trestům, ale naopak chválit a odměňovat. Takže pejska mohutně pochvalte a kostičku mu zase vraťte a nechte mu ji dál v klidu dožvýkat.

     Někdy zajděte za pejskem, který už nějakou dobu kouše kost a seberte mu ji (to aby neměl zafixováno, že se to týká jen situace, kdy mu sami něco podáte – psi si totiž považují věcí, které sami nalezli, víc než těch, co od vás dostali). Pochvalte ho a zase mu kost vraťte. Pro ty chytřejší zahrajte divadlo, jako kdybyste mu brali podezřelou kost nalezenou jím venku: kost prohlédněte ze všech stran, zhodnoťe, že je v pořádku a zase mu ji podejte. Netrpte mu, aby po vás v tu chvíli chňapnul! Musí si kost vzít klidně, nebojujete s ním, kdo je rychlejší a silnější, ale spolupracujete a on musí taky spolupracovat.

     Také mu občas prohlížejte zuby a dásně. Stejně je to potřeba, hlavně u malých a miniaturních plemen, u kterých někdy včas nevypadnou mléčné zuby a přes ně rostou (křivě) zuby nové. A u psů, se kterými plánujete chodit na výstavy, tak jako tak budete kontrolovat, jestli jim rostou všechny zuby. A budete je učit, aby jim otevíral tlamičku (odhrnoval pysky) a počítal zuby i pro ně úplně cizí člověk, protože to budou muset na výstavách strpět. Raději to nechte dělat někoho, kdo má zkušenosti, než úplného laika. Posuzovatel spočítá zuby u psa během chvilky a nemusí mu kvůli tomu vyvracet čelist doširoka, ale je třeba, aby pes tu chvilku vydržel a nemlel sebou.

     Nijak tím nechci říct, že máte štěněti rvát z tlamičky každou kost, kterou mu dáte, nebo že ho tím máte otravovat při každém krmení. Cvičně to stačí u štěněte třeba jen jednou za měsíc, podle toho, jestli si to pejsek bez problémů nechá líbit, a nebo jestli trvá na tom, že tlama je jeho výsostné soukromí. U dospělého psa, který to umí, pak samozřejmě jen když k tomu bude skutečný důvod. Nechat psa klidně najíst a nechat ho v klidu žvýkat kosti, to považuji za slušnost ze strany majitele.

     V této souvislosti se zmíním o podávání léků, nejčastěji odčervovacích tablet. Někteří psi spolknou ochotně cokoli, nebo jim stačí tabletu nějak zatraktivnit - potřít sádlem, vtlačit ji do kousku taveného sýra, zabalit ji do útržku plátkového sýra nebo do kolečka salámu. Nebo ze sýra, salámu vcelku nebo ze syrového masa ukrojit kostičku, udělat do ní nožem zářez a do vzniklé kapsy nacpat lék. Některým psům se dají tablety jednoduše zamíchat do krmení (konzerva nebo maso s přílohou), sežerou všechno. Ale většina psů krmení sežere a na dně čistě vylízané misky zanechá kompletní sadu tablet. Někteří psi rozbalí plátek salámu, ten spolknou a tabletu vyplivnou. Někteří se kousku masa nebo sýra, ve kterém je schovaná tableta, raději ani nedotknou. Pak nezbývá nic jiného, než tabletu psovi „nacpat do krku“.

     Dočtete se, že máte psovi otevřít tlamu a položit mu tabletu na kořen jazyka, zase mu tlamu zavřít a podržet zavřenou. Pes díky polykacímu reflexu tabletu spolkne. Někdy a někteří psi ano, jindy se tableta opakovaně ocitá na zemi. Pak to nejde jinak, než psovi tabletu nejen položit na kořen jazyka, ale prstem mu ji ještě rychle postrčit do krku. Ale pozor – za prvé musíte mít krátké nehty! A za druhé – velikost tablety musí být přiměřená! Nemůžete cpát do krku malému pejskovi obří tabletu – raději ji rozlomte na dva nebo na čtyři díly a dejte mu ji na několikrát. A za třetí – i v tomto případě pejskovi ulehčete tím, že tabletu potřete máslem nebo sádlem.

     Jestli se vám zdá předchozí čtení děsivé, pak vězte, že dát odčervovací tabletu psovi je v průměru 10x - 100x snazší než dát ji kočce (mnohá kočka je totiž na rozdíl od psa ochotná prolít krev - tu vaši).

     A kdy do psí tlamy nesahat? V první řadě by neměl sahat do tlamy cizího psa nikdy nikdo (s výjimkou příkladů uvedených výše – přátelský nácvik za přítomnosti majitele, posouzení na výstavě, prohlídka u veterináře). Normální pes si to nenechá líbit a normální člověk se o to vůbec nepokouší. U psa, kterého aspoň trochu znám, a nebo u kterého můžu předpokládat, že není agresivní, bych takhle zasáhla, jen když by nebyl majitel nablízku a psovi by hrozilo vážnější zranění. A počítala bych s tím, že mě pes může pokousat a že to bude jen a jen moje vina a odpovědnost. U psů evidentně ostrých, hlavně u velkých plemen, to nemá vůbec smysl. Člověk nemá takovou sílu, aby psovi tlamu roztáhl násilím, a tito psi nebývají cvičeni na to, aby poslechli cizího člověka. Pravděpodobnost zranění, a to i velmi těžkého, je příliš vysoká.

     Jenže co dělat, když vašeho psa napadne dvakrát tak velký pes, kouše ho do krve a hrozí, že ho těžce zraní nebo zabije? I když má asi každý přirozenou tendenci svého psa chránit, uvědomte si, že pes – útočník v afektu nerozlišuje, jestli kouše do psa nebo do lidské ruky (týká se to samozřejmě i malých psů a týká se to i vašich vlastních psů!). Málokterý pes napadne sám od sebe a bez důvodu člověka. Když se budete snažit získat víc informací o případech pokousání člověka cizím psem, skoro vždycky se dozvíte, že byl pokousán člověk, který se snažil vyprostit svého psa z tlamy útočníka.

     První pomoc v takové situaci je vylít na útočícího psa (nebo na dva rvoucí se psy) kbelík vody nebo je postříkat hadicí. Jakmile se psi reflexivně pustí, skočit po nich (pokud jsou přítomni oba majitelé, tak každý po tom svém, pokud je tam jen jeden člověk, je to horší), po zásahu vodou se psi trošku zarazí a je šance, že budou vnímat, že je drží jejich majitelé a neoženou se po nich.

     Samozřejmě voda nemusí být po ruce a nemusí být po ruce ani majitel druhého psa, který napadá. Tady bych moc nechtěla rozebírat, co bych v takovém případě udělala (snažila bych se najít něco jako zbraň – klacek, tyč apod.), hodně by záleželo na konkrétní situaci, ale holýma rukama od sebe oddělovat dva rvoucí se psy, hlavně velké, je šílenství. Jsou-li u toho oba majitelé, ještě tak chytit naráz psy zezadu za bedra a snažit se je od sebe odtáhnout. Ovšem už jsem slyšela od majitelů německého ovčáka, že se bojí, že je jejich pes kousne a že na něj raději nebudou sahat – ze svého psa jsem ho sundávala a na vodítko připínala já! Šlo to proto, že můj pes se jen pasivně bránil a když jsem druhého psa chytila, neútočil na něj. A také proto, že útočící ovčák nebyl vlastně ani moc agresivní, spíš ho jeho majitelé naprosto nezvládali.   

     Zatím se mi skoro vždycky podařilo cizího psa bez majitele v dohledu odehnat nebo nějakou dobu udržet v dostatečné vzdálenosti, než ho jeho majitel dohoní, jen tím, že jsem si stoupla před svého psa (snažte se ho uklidňovat, aby na útočníka nevrčel), cizímu psovi jsem nařizovala, ať jde pryč, zkoušela jsem různé povely, které by mohl znát. Dívala jsem se mu do očí a dávala jsem mu tím najevo, že nemá před sebou jen jednoho soupeře, ale že musí počítat i se mnou. Většina psů nejsou zabijáci a tímto způsobem si je lze udržet od těla.

     Pak je tu ještě jedna možnost, jak pomoci svému psovi, kdy můžete využít toho, že máte chrta. Totiž pustit ho z vodítka, pokud vás napadl cizí pes na volno a vy máte svého psa přivázaného. Většina chrtů má tendenci řešit konflikt útěkem a pokud máte se svým psem dobrý vztah, odběhne od vás jen kousek, bude kolem vás běhat v kruzích a cizího psa prostě uhoní tak, že to vzdá. Když máte dva psy, spolupracují spolu – jeden utíká před útočníkem a druhý odpočívá, pak se vystřídají (kdyby neměl člověk takový strach, tahle situace je docela legrační). Lze to ale doporučit jen za podmínky, že váš vlastní pes nemá chuť se porvat, že se nenacházíte v blízkosti frekventované silnice a že nehrozí, že pes při této příležitosti vyrazí na delší výlet, případně že nepoběží v panice přes celé město domů.

     Dostala jsem se daleko od toho, jak natrénovat vyndavání kosti z tlamičky štěněte. Ale to jsou moje zkušenosti, moje praxe. Čítám o úrazech, které jsou zbytečné a které byly způsobeny jen neznalostí. Lehce kritizovat, že jsou lidé nezkušení, zvlášť z pozice člověka, který má psy víc jak 30 let. Proto jsem se v tomto článku snažila napsat, co by si měl pes nechat líbit a co si může dovolit majitel a co cizí člověk. Snad to někomu pomůže, aby to nemusel na vlastní kůži zjišťovat metodou pokusu – omylu.